Domov má dvě roviny

Když jsme přemýšleli o názvu pro nově založený spolek, padaly různé nápady než zvítězila OIKIA. Líbilo se mi, že naznačuje dvě roviny naších základů. "Domov" má, alespoň pro nás, dvě roviny: Vztahy, zázemí a bezpečí, jimiž rozumíme odborný přístup ke klientům s důrazem na jejich specifické potřeby. Tou druhou je láska, naznačující křesťanský rozměr našeho snažení. Jedno bez druhého, alespoň se domnívám, postrádá smysl.

Nedávno jsem si se zájmem přečetl článek renomovaného křesťanského autora, zabývající se nedávnými hrůznými událostmi na Filozofické fakultě UK. Dokud se zabýval teologickými důrazy, v nichž je doma, dalo se s ním vcelku souhlasit. Pak se však pustil do sociální patologie, v níž je jen trochu poučeným laikem, a tam se hluboce mýlil. A diskuze pod článkem už byla mimo docela. Tedy až na čestné výjimky. Každý tam byl odborníkem nejen na politiku povolování palných zbraní, ale i na typologii pachatelů trestné činnosti. Delikventní prostředí je prostě jiný svět, než svět kostelů a modliteben. A i když v denním tisku najdete o zločinech a zločincích nepřeberné množství zpráv, jejich odborná hodnota zpravidla není valná.

Po nedávné případové konferenci v Bělušicích jsme si řekli, že i my se budeme muset daleko více věnovat podpoře a vzdělávání našich spolupracovníků, přicházejících se srdcem na dlani a touhou pomoci vězněným či propouštěným. A tak se otevírá další směr činnosti OIKIA – edukace.

Naštěstí v tom máme vzor i pomoc ve Vězeňské duchovenské péči. Možná je to od OIKIA troufalé, ale považujeme ji za svou starší a moudřejší sestru. Přecházíme z kojeneckého do batolecího věku, zatímco ona je nádherná třicetiletá dáma, která už má své zkušenosti. Z počátečního čirého entuziazmu, s nímž po listopadu 1989 vstupovali první faráři a farářky za mříže českých věznic, vyzrála v respektovaného a renomovaného partnera vězeňské služby. Mimo jiné také proto, že dokázala akceptovat i akcentovat specifika vězeňského prostředí. Včetně sociálně-patologických zvláštností klientů na straně jedné a potřeb vězeňského personálu na straně druhé. Nebylo to tak od počátku. Ale péčí prvního hlavního kaplana Mgr. Bohdana Pivoňky a Vězeňské duchovenské péče v čele s Renatou Balcarovou se to snad podařilo.

Občas zajdu na oběd s dlouholetou kaplankou Mgr. Simonou Tesařovou do zaměstnanecké jídelny pankrácké věznice. A vlastně není den, kdy by se na ni cestou nebo u jídla neobrátil nějaký zaměstnanec a svěřil se jí se svou větší či menší starostí. A vězních samozřejmě nemluvě. Je zcela integrovanou součástí tamního týmu a přece si zachovává svůj spirituální rozměr. A tím je kaplan v kriminále výjimečný. Vězeňský ombudsman dr. Jaroslav Gruber, nad jiné zkušený praktik, jehož si hluboce vážím, mi nedávno pověděl, že mu chybí systematická péče o zaměstnance VS. A dodal: "když mají nějaký problém, jediný, za kým mohou zajít je kaplan". Uvědomil jsem si, jak hluboká a současná je to pravda. A také, že aby to mohl dělat, potřebuje křesťanské srdce i penitenciární odbornost.

A pak si v celkem uznávaném křesťanském časopise přečtu článek o "duchovenské" návštěvě jednoho konkrétního klienta. Pominu, že popis evangelizačních rozhovorů s vězeňskými příslušníky je tak trochu básnickou licencí, protože podmínky věznice jsou trochu jiné, než jak je autor popisuje. Dva rozhovory s vězněm a pár dopisů jsou sice milé, ovšem nic moc neřeší. Když jsem se s tímto kolegou spojil, abych se s ním domluvil, jak lze konkrétnímu mladému muži, jenž má před sebou ještě ústavní léčbu a pak mimořádně složitý životní restart, pomocí, překvapilo mě, že s něčím takovým vůbec nepočítá. O jeho životě nevěděl skoro nic. Odškrtl si splněný úkol, napsal o něm článek, navrch přiložil ještě zimní bundu a má splněno. Rozumím tomu. Nevěděl o tom. Ale práce s lidmi ve vězení chce přece jen o něco víc. Domov. Vztah. Zázemí. Bezpečí. Pomoc s vyklestěním trní, do něhož padlo zaseté slovo. Lásky zde byl dostatek, ale odborný rozměr chyběl. Bez něj mi práce ve věznici připadá jako řízení auta bez autoškoly. Ano, jde to. Ale na nástrahy silničního provozu vás šoférování na polní cestě nepřipraví. Dokonce můžete být ostatním účastníkům silničního provozu tak trochu nebezpeční.

A tak mu nemám za zlé ani používání pejorativního označení "bachaři". Tak totiž zpravidla příslušníkům VS ČR neříkají ani vězni. Pro ně to jsou "velitelé" v nejhorším třeba "policajti". Pro mě jsou to respektovaní kolegové. Mimochodem díky dlouholeté práci pankráckých kaplanů jsou nám příznivě nakloněni a trpělivě vyhovují našim žádostem o předvádění klientů. Je jich málo a mají jen minimum prostoru ve službě vydechnout, zastavit se a trochu si orazit.

Vašek Mitáš