Dcera a máma
Jaké to je, když má máma prepubertální dcery nastoupit do vězení. A je to opravdu nutné?
Česká republika si drží zajímavé přední příčky v řadě oborů. Lichotivé i méně lichotivé, jak kdy. K těm druhým patří například index uvěznění, uvádějící počet vězněných na 100 tisíc obyvatel. Ten je 180. Třetí nejvyšší v Evropě. Ve vyspělé Evropě. Násobně hůře jsou na tom třeba Rusko, Bělorusko nebo Turecko. Podobně jsou na tom Litva nebo Lotyšsko, Německo či Rakousko jsou zhruba na polovině. Podle statistických údajů vězeňské služby ČR bylo na konci června 2025 z celkového počtu 17.817 odsouzených 1.671 žen. Tedy 9,4 %. I v tom jsme na špici evropského pelotonu. Hádejte, kdo vede …
Nutnost existence trestu odnětí svobody je nezpochybnitelná. Jistě jsou a budou pachatelé, před nimiž je třeba společnost chránit a ochránit. Recidivující, s násilnou trestnou činností, drogoví dealeři a další. Vězení je však drahé a neefektivní. Jeden člověk za mřížemi nás stojí 1.900 korun. Denně.
Vězení, ať je sebeevropštější, ničí sociální a profesní vazby. A ty změny jsou nenahraditelné. A tak myslím, že je skvělá možnost využívat pro epizodické pachatele možnost peněžitých trestů. Nebo domácího vězení. Anebo čehokoli jiného, alternativního. Epizodické znamená ty, u nichž jde o jednorázové selhání. Ne že by se ekonomičtí šíbři opakovaně vykupovali a tak by se jim to třeba i vyplatilo …
V naší poradně pracujeme s klientkou v nejlepších letech, která se zapletla do ekonomického deliktu. Přesněji do jeho přípravy, protože škoda nevznikla. Když si s ní o tom povídáme, ví, kde byla chyba, co bylo špatně, nic nesvádí na okolí a je zjevné, že se do už ničeho podobného nedopustí. Vyzkoušela si tříměsíční pobyt ve vazbě a soudy se táhly roky. Ne jeden ani dva, ale osm. Po několika osvobozujících verdiktech si nakonec odnesla delší nepodmíněný trest.
Že se připravila o pracovní kariéru je jasné. Nastupte někam, když nevíte, kdy a odkud to přijde. A hledejte si něco, když se vrátíte z kriminálu a už vám není třicet. Ani čtyřicet. To pak ani vysoká škola a 30 let praxe moc nepomůže. Že to zasáhlo i její nejbližší okolí je také nabíledni. Proč musí jít za mříže? Jak přesně je nebezpečná společnosti, že je její uvěznění nezbytné? Zavírat bychom přece měli jen ty nebezpečné, ne?
A je tady ještě jeden aspekt. Prepubertální dcera, prožívající to celé celá léta s mámou. S mámou, kterou miluje a zrovna teď ji potřebuje a ještě potřebovat bude. A tak se vězení dotkne i jí. Protože dospěje bez mámy. Vězeňská služba v tomhle směru v posledních letech urazila veliký kus cesty. Dá se telefonovat. Tedy dvacet minut denně. Návštěvy jsou přívětivější. Ale pořád v kriminále. Leckde probíhají i další aktivity podporující rodičovské vztahy. Skvěle v tom pracují třeba kolegové z VOLONTÉ CZECH. Ale stále za mřížemi. Všechno se to dotýká i toho nejintimnějšího a nejbližšího vztahu. A nejvíc dítěte, které rozhodně neprovedlo nic. Vůbec nic. Sám mám se svou o něco starší dcerou, alespoň myslím, krásný vztah. Ale na něco přece jen potřebuje mámu, táta vždycky nestačí.
Řada neziskovek dělá skvělou práci tím v táborech či setkáváních pro děti vězňů. Je to jistě fajn. V OIKIA hledáme trochu jiné, individuálnější cesty. Ne vždycky je totiž nejlepší sdružovat děti s podobným sociálním problémem. Zvlášť když mají dobré zázemí v rodině a ve škole. A když maminka preventivně zajistila podporu dětských psycholožek.
Prostě se nám věznění v tomto a nejen v tomto případě nezdá nejvhodnějším trestem odpovídajícím 21. století. Citelný peněžitý trest, na nějž by si třeba musela vypůjčit prostředky a léta je splácet by byl podle nás efektivnější. Mohl by být doplněný i domácím vězením. I bez elektronického monitorovacího systému. Protože tuhle dámu by ani nenapadlo nějakou podmínku porušit. Už aby si na to zvykly soudy, ale také společnost, která by bezhlavě nevyžadovala mříže pro mediálně sledované souzené.