Jiří Hofman (*1944)

V poslední dekádě je stále častěji slyšet o kategoriální pastoraci. Církve opouštějí bezpečné prostředí kostelních zdí a vydávají se sloužit skupinám lidí se specifickými potřebami nebo životem v jiných podmínkám, než jaké má majoritní společnost. Na začátku devadesátých let se taková služba teprve formovala, kazatel Církve bratrské v Liberci Jiří Hofman se jí však přirozeně věnoval od počátku své mise na severu Čech. 

Nestal se farářem v mladém věku po absolvování bohoslovecké fakulty. Jeho cesta byla poněkud delší. Bydlel Červeném Kostelci, v obrozeneckém kraji Aloise Jiráska a bratří Čapků a pracoval v úpické továrně. Jeho první kazatelskou štací byl Liberec, kam se přestěhoval v únoru 1993. Bylo mu devětačtyřicet.

"Přišel jsem na vlastně na staveniště. Modlitebna nestála, na jejím místě byly hromady hlíny", vzpomíná. Ale kazatelská služba s organizací stavby mu nestačila. "Rozhlížel jsem se, co začnu. Byla to bouřlivá doba, protože spousta dosud zakázaných věcí se mohla a tak jsem hledal místo pro sebe i pro svůj sbor. Začínal jsem shromáždění na liberecké onkologii, v jabloneckém domově pro seniory nebo v dětském domově ve Frýdlantu. Záleželo mi i na školách. Navázali jsme kontakty s americkými sbory a začali jsme s výukou angličtiny. A nakonec díky člověku, který přišel na promítání filmu Ježíš, jmenoval se Pavel a předtím prožil několik let ve vězení v Rýnovicích, jsem začal do Rýnovic chodit. Tehdy jsme neměli zpěváky a tak jsem se přidal ke skupině adventistů, která sice hrála a zpívala, ale neměla pastora. Pavel mě školil a varoval a upozorňoval na nebezpečí i problémy nebo různé věci, které je potřeba vědět, když člověk začne chodit mezi vězně. A naše přátelství trvá celých těch třicet let."

Jiří Hofman nemá ucelené teologické vzdělání ani třeba terapeutický výcvik, ale všechno to má v sobě. Pro mě je mistrem bonmotů. Hlubokých bonmotů. "Václave, když jdeš na kazatelnu, musíš tam spojit Bibli a svůj život a musíš být pravdivý", řekl mi nedávno, když jsem si už nevím po kolikáté stěžoval na nepříliš povedené kázání, které jsem slyšel. Anebo vzpomínal na setkání s psycholožkou, která mu vysvětlovala teorii, že zločincem se člověk už narodí. "A my na to máme recept. Člověk se prostě musí narodit znovu", vysvětlil jí princip křesťanského obrácení k Bohu. A že za ním několik takových znovu narozených lidí je. Po dlouhých, dokonce velmi dlouhých trestech odnětí svobody žijí naplněný život na svobodě, nerecidivují a třeba mají i rodiny. Navštěvují jej v Náchodě, kam se přestěhoval nebo mu volají když se chtějí svěřit s nějakým trápením nebo se pochlubit třeba s narozením dítěte či jinou životní radostí. Aniž by to věděl, je v tom duchovním otcem OIKIA a její snahy věnovat se vězňům s těmi nejdelšími tresty.

Podařilo se mi v životě něco vystudovat i napsat. Ale Hofmanovskou přímost a moudrost teprve hledám. Jsem v tom vlastně jako vězni. Když je mi hodně úzko, sednu do auta a jedu do Náchoda. Popovídat si, svěřit se anebo jen poslechnout kázání. A vždycky mi je lépe. A když se mi něco fakt podaří, je mezi prvními, komu to chci říci. "Tak, Václave a teď musíš na kolena a modlit se. Když šlápneš vedle, můžeš všechno pokazit", slýchávám. A je to pro mě povzbuzením. Protože vím, že za mě i za OIKIA se u Pána Boha přimlouvá. Jiří Hofman je písmák v tom pravém slova smyslu. To, na co jsem potřeboval dlouhá léta studií a pětiletý psychoterapeutický výcvik, má on dané shůry a dokáže to láskyplně využívat.

Když se do Jablonce nad Nisou přestěhoval kazatel Valeš, začal Jiří Hofman docházet do liberecké vazební věznice. A když jsem si s některým nevěděl klientem rady, dovedl jsem za ním Jiřího Hofmana.

Po odchodu z Liberce chyběl nejen mně, ale i vězňům a také vězeňskému personálu. Vždycky jsem míval pocit, že mi vidí až do žaludku a vím, že ten pocit znali i naši společní klienti. Jeho si kolem prstu prostě neotočili. O to víc mu důvěřovali.

Jezdil za nimi i do Valdic a jeho poslední penitenciární štací byl východočeský Odolov. "Ale to už nebyl pořádný kriminál", komentoval s úsměvem věznici s dozorem, která se od "déčkových" Rýnovic a Valdic i prostředí vazební věznice přece jen dost liší. Ale jako kategoriální pastýř sloužil v červokosteleckém hospicu, kam brával na praxi studenty kazatelství. Byl i kaplanem v domově pro seniory církve bratrské Behthesda a v rehabilitačním ústavu Chvaly.

A nedá si pokoj ani na prahu osmdesátky. Nedávno jsem mu volal a nezvedal telefon. Když si mi ozval zpátky, omlouval se: "víš, já jsem byl zrovna v nemocnici, Představ si, že se tam teď najednou sešli tři lidé z toho našeho malého českoskalického sboru. Tak jsem tam musel zajít."

Václav Mitáš