P. František Lízna, SJ (1941 - 2021)

Františkova stopa v kaplanské službě je nesmazatelná. I teď, když už, jak by možná sám řekl, dokončil pouť se s ní potkáváme vlastně na každém kroku. Komunikujeme s odsouzenými na doživotí i jejich blízkými a není nikdo, kdo by si na něj nevzpomněl.

Narodil se v Jevíčku a jeho život byl od dětství protkán represemi totalitního režimu. Vězněn byl už jeho tatínek, katolík a někdejší armádní důstojník. V roce 1959 sice odmaturoval na jedenáctiletce, na další studia však už nesměl. A tak po vojenské službě u pomocných technických praporů pracoval v nejrůznějších dělnických profesích.

Do vězení se poprvé dostal v roce 1961 za čin vpravdě líznovský, v rozhořčení na režim, který zavřel otce jeho slečny a cestou od ní sundal rudou vlajku z budovy národního výboru, roztrhal ji a hodil do křoví. Kdosi jej udal a tak skončil na sedm měsíců v Ostrově nad Ohří. Takového jsem jej znal. Přímého, radikálního, jednoznačného. Takového jsem jej potkával i za svých gymnazijních let ve Velkých Opatovicích, kde s maminkou bydleli. A stejný byl i později, když jsme se setkávali na kaplanských poradách. Takový byl na první pohled a mnozí mu nerozuměli. Ale nemuseli jste jej ani příliš zkoumat, abyste poznali, že za tím vším je hluboká víra a to nejlaskavější srdce, jaké si jen lze představit. Lidé kolem něj pro něj prostě byli nejdůležitější, měl je za přednější za sebe samotného, což jemu i jeho hospodyni Josefce přineslo nejedno trápení. To když je třeba bůhví po kolikáté vykradl bývalý mírovský vězeň, kterého nechal přespat na faře ve Vyšehorkách. Zajímal se o všechny – Romy, transsexuály, bezdomovce. Zastupoval jsem jej na Mírově, když jel sloužit na Ukrajinu.

Sám byl pětkrát ve vězení a vytrpěl si své. Při druhém pobytu ve vězení se rozhodl stát knězem. Vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a v roce 1974 byl tajně vysvěcen na kněze. Nikdy však nedostal tehdy potřebný státní souhlas a tak kněžské povolání vykonával tajně. Pracoval jako sanitář v nemocnici, staral se o mentálně i tělesně postižené. Teprve po roce 1989 začal kněžské povolání vykonávat tak, jak si přál a byl mu naprosto oddán.

Přistupoval tak i zprvu k dobrovolné a v letech 1995 – 2004 také profesionální duchovenské službě zprvu v Brně a v Kuřimi, nakonec ve Věznici Mírov. S otevřeným srdcem přistupoval k odsouzeným a seč mu srdce stačilo, bral se za jejich práva. Zastával se jich na každém kroku, snažil se naplňovat jejich potřeby duchovní i materiální. Nic mu nebylo zatěžko. Nemohl jinak. Ne vždycky dovedl najít společnou řeč s vězeňskými zaměstnanci. Ale měl jsem jedinečnou příležitost být u toho, když si porozuměl s tehdejším ředitelem dr. Kohoutkem. Byl prostě svůj a zůstal takový. Neopakovatelný, prostě líznovský.

Jeho srdce mě inspiruje doteď. Jeho motivy pro pomoc bližním byly vždycky čisté až nejčistší. V tom je pro mě inspirací. A také v čistotě a upřímnosti svého vztahu k Bohu. Snad nikdy nemyslel na následky, zvlášť ve vztahu k sobě samotnému. A tak se v Johannesburgu vypravil do tamní chudinské čtvrti, kde jej pouliční gangsteři chtěli oloupit a málem zabili. Ale on tam prostě musel. To byste je museli znát…

V roce 2001 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, v roce 2003 mu nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla za jeho práci ve vězení.

František Lízna odešel do nebeského domova 4. března 2021. 

VM