Bohuslav Zámečník (*1948)
Vyrůstal ve věřící rodině, ale kazatelem Církve adventistů
sedmého dne se stal až ve zralém věku. "Probíral jsem to s manželkou,
rodiči i dětmi, protože ty už byla dospělé a rozhodli jsme se, že do toho
půjdeme", vzpomíná. Začínal na pražském Smíchově, přes Plzeň, znovu Prahu a
církevní administrativu se v roce 2003 dostal do Turnova, kde měl na
starosti kraj Českého ráje, kam patří i Jičín a tím pádem také Valdice. Do
důchodu odešel v roce 2010 a od té doby žije v Sokolově.
Do věznice se dostal při službě v Plzni. "Bydleli jsme asi třista metrů od borské věznice a v roce 89 a hlavně po amnestii chodili všichni kolem našeho církevního domu a začali jsme sloužit nejprve propuštěným. Začali jsme se setkávat s kolegy od evangelíků, metodistů, z Církve bratrské, od baptistů a brzy padl návrh chodit do věznice. To byli příslušníci ještě v zelených uniformách a koukali na nás jako na exoty. Brzy jsme se dozvěděli, že v Praze nějaký bratr Pivoňka a kolem něj se formuje vězeňská duchovenská služba a mně pověřili, abych adventisty zastupoval ve výboru. Byly to doby Tomáše Vlasáka, Pavla Klineckého, Františka Lízny a jiných. Začal jsem chodit na Pankrác a potom jsem nějaký čas docházel i na Ruzyň", přibližuje své začátky za mřížemi.
Po mém soudu však zanechal nejvýraznější stopu už jako kaplan na částečný pracovní úvazek v kriminále s pověstí toho nejtvrdšího. "Byl jsem tehdy jedním z prvních, kdo museli absolvovat kompletní nástupní proceduru včetně psychologických testů a nástupní kurz. Pan ředitel tehdy povolal eskortní Octavii, která mě dovezla do vzdělávacího institutu v Kroměříži, kde jsem si vyzvedl materiály a odjeli jsme studovat domů. Byli jsme dva kaplani a tři lékaři a společně jsme jezdili na zkoušky. Ty jsem, i když se divím, udělal a sedm let jsem působil ve Valdicích".
Pohyboval se mezi nejtěžšími vězni a měl blízko i k těm s doživotními tresty, když byli vedle Mírova umisťováni i do Valdic. Tam se v té době nastupovalo, takže se setkával s lidmi, kteří si vyslechli doživotní ortel nedávno a začínali si jej odpykávat. Doba, kdy si uvědomí defitivní platnost rozsudku, zabouchnou se za ním těžké dveře kartouzské cely a zůstává před ním totální nejasno, je pro každého vězně nepředstavitelně těžká. "Tehdy to bylo hodně vyhraněné. Už prostředí nejstřeženější a nejzabezpečenjší budovy ve vězeňské službě a potom i program, to všechno bylo specifické. Když jsem tam nastoupil, zaváděli mi je ještě v medvědech. Spoutané s rukama připoutanýma k opasku. Postavil jsem se stranou, oni jej odstrojili, zavřeli do místnosti za katr a potom jsem tam teprve mohl vstoupit. Tenkrát byli třiadvacet hodin na cele a hodinu na vycházce, když tedy neměli nějakou aktivitu z programu zacházení. Když jsem byl ve Slavkově u soudu o podmíněné propuštění, ptala se paní soudkyně, jaktože má tak málo kázeňských odměn. No protože neměl možnost je získat. Za to, že má ustlán? No to je přece v řádu, ze to se pochvaly nedávají. Nebo za to, že udržuje celu v pořádku. Tak si vymohl, aby alespoň uklízel společné prostory. A potom dělal knihovníka, takže to asi dvě pochvaly dostal. Kázeňský trest naskočí velice rychle. Ale vymazat jde hůř. A u soudu se hlavně ptají, kolik mají pochval. Teď už je to přece jen trochu jiné i ve Valdicích. Ale když se tenkrát dostali do Slavkova, už měli možnost alespoň pohybu po chodbě. Měli možnost i nějakých sportovních aktivit, měli kuchyňku, mohli si něco uvařit nebo vyprat. Hodně ovšem záleží na personálu. Jako nutné vidím je připravovat na to, že mohou být i propuštěni. Jsou sice odsouzeni na doživotí, ale když zákon umožňuje podmíněné propuštění, tak se mi zdá absurdní, že si teď žádají a žádají a žádají a pořád nic. Zdeněk Navrátil už je zavřená šestatřicet let a zkoušel to několikrát. Všechno jsme mu pomohli zajistit. Zázemí, práci, jeden člověk ze sboru mu dal k dispozici svou garsonku a on si tam už platil nájem, aby majitel bytu o nic nepřišel. A nic. A u soudu se ptali, co dál. Odpovídal jsem, že má zajištěné i společenství a aktivity v něm. A dál? To už jsem říkal co dál? Máme ho hlídat nebo zajistit nějakou eskortu? Měli by s nimi pracovat už ve vězení. Ale tam na to není čas. Vychovatel má na starosti neuvěřitelné množství lidí. A aby si ho někdo vzal a řekl třeba: Vy jste z Pardubic? Jak to tam vidíte? Ale takhle to tam už vůbec není. Autobusy se jezdí jinak, platí se jinak. Všechno je jiné. Na to prostě ve vězení není čas."
Pro mě je Bohuslav Zámečník jedním z prototypů vězeňského duchovního. Od roku 1991 docházel do věznic třicet let. I jako důchodce dobrovolničil v Horním Slavkově a také v Kynšperku nad Ohří. Pevný ve víře, nesmírně laskavý a přitom přímý a někdy otcovsky nekompromisní. A takový i zůstal. Není tajemstvím, že mimo jiné je duchovním otcem Ludvíka Černého, dnes Zámečníka. Zná jej z nás všech asi nejlépe, pracuje s ním a přeje mu, aby se jednou mohl dostat k rodině. Ale nedá mu nic zadarmo. "On mi třeba zavolá a dvacet minut, které na to má, mi něco vypráví. Tak mu na konci poděkuju, že mě pustil ke slovu a řeknu mu, ať zase zavolá". Mají spolu vztah otce a syna. Otce, který má autoritu a jehož slovo je bráno nesmírně vážně. Otce, který umí potěšit a pohladit, ale také říct jasné slovo, napomenout a třeba i trochu seřvat. Tak nějak by měl podle mě vězeňský kaplan působit.
A myslím, že Bohoušek tako pořád působí. Do věznice se sice dostane už jen občas, ale stále funguje ve svém domovském sboru: "I když už nemůžu moc chodit, občas mě někdo vozí autem a alespoň navštívíme některé starší lidi, na které se v církvi žel trochu zapomíná".
Vašek Mitáš