plk. Bohuslav Baudyš (1950 - 2007)

Vězeňství věnoval celý svůj profesní život. Od strážného se přes post velitele ostrahy dostal až na ředitelské křeslo, odkud v letech 1990 – 2007 vedl rýnovickou věznici. Po celorepublikových vzpourách v roce 2000 se po boku tehdejší generální ředitelky Mgr. Kamily Meclové podílel na reformě české vězeňské služby a asi dva roky řídil Věznici Vinařice. Do Rýnovic se však po celou dobu vracel. Byl prostě vizionář a posel humanity v českém penitenciární prostředí, jehož si vážili jak penologičtí odborníci, tak zástupci lidskoprávních organizací. Vězeň pro něj byl klient a individualita, nikoli jeden ze sedmi stovek, které měl v zařízení na předměstí Jablonce nad Nisou na starosti.

Bohuslav Baudyš vlastně stál za mým zájmem o kriminál. V první polovině devadesátých let vyšel v magazínu tehdejší Mladé fronty několikastránkový článek, v němž prezentoval své názory na práci s odsouzenými. Pro mě, kluka z vesnice, byl vězeň někdo, kdo je prostě zavřený, má tvrdě pracovat a starat se o něj nemá valný smysl. Po třiceti letech si už příliš nepamatuji, o čem přesně hovořil, ale prezentoval to, že zacházení s pachateli může vést k jejich nápravě a myslím, že také myšlenku, kterou jsem od něj později slyšel mnohokrát: "Všichni jsme někdy udělali něco, za co by nás mohli zavřít, jen nám na to nepřišli". Když jsem v roce 1997 začal do Rýnovic docházet jako dobrovolný duchovní, brzy jsem potkával i pana ředitele a vnímat jeho osobnost i myšlenky.

"Musíme mu pomoci". Vězeň pro něj byl především člověk. Jako třeba útěkář Ladislav Winkelbauer. O něm mi pan ředitel při jedné z našich společných cest na akce Vězeňské duchovenské péče řekl, že jej vezme do Rýnovic. Byl jsem tehdy mladý a drzý a tak jsem odpověděl: "To jste se zbláznil, pane řediteli?" Ale pan plukovník byl formát. Neurazil se, nenaštval, jen mi vysvětlil, že ten člověk je na pokraji sebevraždy a musíme mu pomoci. Myslím, že toho nikdy nelitoval, přestože mu Winkelbauer přidal nejednu vrásku. Od duchovních očekával, že budou především mezi vězněnými, budou znát jejich starosti, ale budou jim umět vysvětlit, co je nezbytně nutné omezení ve výkonu trestu. "Když vám dají ochutnat jídlo, musíte si vzít. A když to nebude dobré, neříkejte to jim, ale přijďte za mnou", poučil mě. Nebo mě ponoukal, abych se nebál vzít ty, které znám, na vycházku, když už beru od státu výplatu.

"Půjdu se ještě podívat do kriminálu", říkával na konci pracovního dne a když jeho podřízení vyrazili domů, on šel z administrativní budovy do věznice. Sedl si s vězni na světnici a diskutoval s nimi. Zajímal se o to, jak se jim odpykává trest, ale věděl i o jejich osobním životě. Neměl rád, když si jeho zaměstnanci chtěli zjednodušit práci a působili svým klientům úmyslná i neúmyslná příkoří. Byl právník a právo pro něj bylo svaté. I právo vězně. Ne všichni zaměstnanci jej milovali, ale na vedoucích postech měl tým, který by za něj dýchal. Svého zástupce Oldřicha Pšeničku nebo třeba vedoucího výkonu trestu Jaroslava Kozáka. A mě jako mladého nezkušeného kaplana mezi ně uváděl.

Měl pochopení pro duchovenskou práci a podporoval ji jak jen mohl. Ke mně se choval otcovsky. Chápal moje přehmaty nebo omyly a kde mohl, tam je přikryl, když věděl, že jsou k dobru věci. Když se mu zdálo, že prostě blbnu, uměl to dát dost jasně a přímo najevo. Uměl se zlobit, ale nevydrželo mu to nikdy příliš dlouho. Naučil mě být součástí odborného týmu. Nejednou jsem u něj v kanceláři seděl dlouho do večera a poslouchal někdy výtky, ale daleko častěji vysvětlování toho, jak vnímá kriminál, jeho život i práci vězeňských zaměstnanců.

V Rýnovicích stál za zřízením malého oddělení věznice se zvýšenou ostrahou, bezdrogové zóny nebo výstupního oddělení, tehdy ještě ojedinělého. Důležité pro něj bylo zaměstnávání odsouzených. Za něj byly tyto myšlenky pionýrské, dnes jsou samozřejmé. Alespoň některé. Přál si postavit novou moderní ubytovnu. To se nepodařilo a tak alespoň realizoval nadstavbu nad jedním z rýnovických baráků s oddělením se zesíleným stavebně-technickým zabezpečením, kam mohou být umisťování nebezpeční a nezvladatelní odsouzení.

Byl chlap každým coulem a měl charisma i autoritu. U vězňů, ale i u svých kolegů, mezi nimiž byl apoštolem humanizace českého vězeňství. Měl koule (a myslím, že by mu ten výraz nevadil). Když se po vězeňských nepokojích v roce 2000 situace příliš neměnila, neváhal v médiích kritizovat poslance i vedení ministerstva spravedlnosti s varováním, že takto se vzpoury mohou opakovat. Když byly ve věznicích instalovány nefunkční rušičky mobilního signálu, odmítl takové zařízení v Rýnovicích převzít. To se psal rok 2007. Pan plukovník se vrátil z porady ředitelů, sedl si doma do křesla a už z něj bohužel nikdy nevstal. Zemřel mezi svými blízkými, které nezměrně miloval, uprostřed rozdělané práce. Dlouho se mí zdálo, že s ním odešle motor, který hnal český penitenciární systém kupředu, směrem k modernímu evropskému vězeňství.

Rýnovickou věznici po něm řídil plk. Ing. Oldřich Pšenička, který nesl baudyšovský prapor dalších sedm let. Když však dnes jedu kolem říkám si, jak je možné, že se ze špičkové humánní věznice stal sotva průměrný kriminál.

Pan ředitel Baudyš mi chybí. Pamatuji si jeho úsměv a laskavé oči. Někdy se ptám, jak by se zachoval v konkrétní situaci, nad níž se zrovna zamýšlím. Myslím, že chybí i českému vězeňství. Čest jeho památce.

Václav Mitáš

Věznice Rýnovice - vlevo budova C s nadstavbou
Věznice Rýnovice - vlevo budova C s nadstavbou