Mgr. Bohdan Pivoňka (*1940)

Otec zakladatel. Duchovenské služby za mřížemi, dobrovolnické organizace i sdružení profesionálních vězeňských kaplanů. A také tak trochu můj otec. Nejen v práci, ale i v životě. Nejednou se na mě tvářil přísně a kriticky se vyjadřoval k některým mým činům a počinům. Asi je tomu tak i na fotce pod článkem. Tehdy mě to trochu štvalo, protože má sebedůvěra byla mladicky neomezená připadal mi jaksi úzkoprsý. Dnes už vím, že mi otcovsky důvěřoval a daleko více než kritizoval žehlil mé průšvihy a vysvětloval motivy mého často poněkud rozevlátého kriminálního působení.

Když jsem se (a přiznávám že tenkrát spíš z fascinace známými tvářemi než z promyšlené touhy k dobré práci) začal zajímat o doživotní vězně, pomohl mi ke stáži na Mírově, která se hodně projevila nejen na mé službě, ale i na vnímání potřeb klientů z obou stran katru a toho, co vězeňský kaplan má a nemá. Snažil jsem se tam dostat pět roků a mírovští se dost úporně bránili. Když jsem skončil a vrátil se do svého mateřského vězení, tak po pár týdnech došlo k historickému útěku vězně. Samozřejmě, že má snaha o práci na mírovském hradě musela být v těchto souvislostech policii podezřelá, takže jsem měl nějakou dobu odposlouchávaný telefon. Nevěděl jsem to, ale můj šéf ano. Když jsme o tom o deset let později hovořili a já jsem byl dotčený, že mi to alespoň nenaznačil, vysvětlil mi, že k tomu nebyl důvod, neboť věděl, že jsem nic neporušil a nebylo se čeho obávat.

A měl ještě jednu hřivnu. Rozuměl potřebám vězeňské služby i jejích zaměstnanců tak že na ně dokázal citlivě reagovat. Tím získal jejich důvěru. Připadá vám to samozřejmé? Nebylo. Mnozí faráři vcházející do věznic, měli za totality zkušenosti z druhé strany katru a nikdy se přes ně nepřenesli. Jejich vnímání penitenciárního prostředí bylo vpravdě dichotomické: hodní vězni (možná spoluvězni) a proti nim zlí bachaři. I Bohdan měl své vlastní zkušenosti s komunistickými bezpečnostními orgány, ale dovedl se přes ně přenést.

Pro ředitele věznic měl charisma moudrého muže s nadhledem a byl pro ně zárukou profesionality vězeňských kaplanů. Získal zcela svébytné postavení, jehož však využíval k rozvoji duchovenské služby ve věznicích, takže i když se tenkrát šetřilo kde se dalo, měla brzy každé věznice jedno kaplanské tabulkové místo. To byla Bohdanova zásluha. Občanské sdružení Vězeňská duchovenské péče, za jejímž vznikem stál, byla pro VS partnerem a také garantovala, že do bas budou vstupovat poučení kazatelé, kteří budou vědět, kam jdou a kdo je tam čeká. Společně s Renatou tenhle staus drželi, dokud to šlo. Ale pak se tam začaly vlamovat jiné organizace, které se snažily více o hru na vlastním písečku a reklamu než o spolupráci.

S Bohdanovým koncem na stolci hlavního kaplana VS ČR to všechno nabralo poněkud jiný směr, ale u toho jsem už nebyl.

Vytvořil úžasnou profesionální dvojici s Renatou Balcarovou, reprezentující dobrovolné duchovní. A já jsem šťastný, protože Pán Bůh to zařídil tak, že jsem Bohdana mohu zastoupit alespoň v roli Renatina profesionálního parťaka. Protože jinak je Pivoňka prostě jedinečný a nenahraditelný.

Dodnes na mě dává otcovský pozor. Minimálně tak, že si často říkám, co by asi na mém místě pověděl nebo udělal. A jsem rád, že když si nevím rady, můžu se jej zeptat. A kdybych na to náhodou někdy zapomněl, slýchám v kostelích jeho písně, které máme i v bratrském kancionálu.